Černý kůň turnaje se zadřel, Venezuela zdolána.

12.7.2014

Český tým stejně jako vloni vyhraným čtvrtfinálovým zápasem, začal budit pozornost brazilského šampionátu lékařů. Nikdo z loňských semifinalistů se nedostal opětovně do semifinále než český výběr. I když byl ukrajinský tým houževnatým soupeřem, i on musel sklonit hlavy před českými lvy. Na to, že jsme na jubilejním 20. ročníku světového klání teprve podruhé, znamená to jediné, že nám vyrostla výborná generace lékařů, kteří jsou schopni vozit ze světových tournamentů vynikající výsledky.
V semifinálovém zápase na nás čekalo překvapení turnaje, tým přihlášený dodatečně a prezentující se rychlým, technickým, jihoamerickým stylem. Základní profil jejich manšaftu zazněl od trenéra na pravidelném ranním brífinku. Jsou to drzí, běhavý hráči, s horkou hlavou a když se jim nedaří , nebojí se sáhnout k tvrdé hře plné zbytečných faulů. Po zásluze byl tak tým Venezuely v dosavadním průběhu tím nejtrestanějším a počet žlutých a červených karet by se dal použít možná i do mariáše.
Před samotným utkáním nastal další zajímavý fenomén, týmy, které již nemohly zasáhnout do vyřazovacích bojů a třeba prohráli právě v souboji s námi se spontánně staly našimi fanoušky, nakonec nám fandili ku podivu i Němci a Ukrajinci, kde průběh vzájemného souboje byl emočně velmi vyeskalovaný.
Mimo naše věrné české fanoušky pod vedením pana Henlína, to byl další hnací motor pro naše sebevědomí a hlad po vítězství.
Délka naší a venezuelské hymny probíhala zhruba v poměru 3:1. I po tomto momentu si člověk uvědomí, že v jasné, krásné , melodické české národní písni je obsaženo vše, cizinec se zaposlouchá a musí ho to oslovit, na rozdíl od pochodů na několik slok, které Vám v podání jihoamerických států přijdou jeden jako druhý.
Zazněla píšťalka hlavního sudího, trubky našich fanoušků a úvodní potlesk z lavičky v tomto pořadí a začalo se sváteční semifinále. Čeští kluci si několikrát předali balón z levého na pravé křídlo a zjistili , že mají poměrně hodně prostoru. Venezuelci se zatáhli na svou půli a jakoby nechtěli hrát otevřenou partii. Přece nebudou hrát celých 80.minut na remízu a na penalty, řekli jsme si a začali se osmělovat k výpadům po křídlech i středem hřiště. Obrana fungovala v první půli bezchybně, Honza Vojáček se v odehraném prvním poločase oproti předchozím utkáním převážně nudil. O přestávce se spíše rozebírali pocity z předvedené hry obou týmů, než že by se vytřepával laktát z nohou. Zápas zatím nebyl tak extrémně fyzicky náročný jako při řeži s Ukrajinou. O to víc jsme bažili po gólu , zdálo se nám, že Venezuelci jsou pod psychickou dekou, zkrátka se v osobních soubojích s našimi hráči nemohli prosadit. V našem útočném pásmu došlo k několika závarům. Největší šance nastala po centru zprava, kdy našemu hbitému útočníkovi Zdeňkovi Zlámalovi spadnul míč na solar a kolenem se mu ho nepodařilo dotlačit do odkryté brány. Čas neúprosně plynul a hodně se zdržovalo a po soubojích zůstávalo ležet na zemi. To se mohlo vymstít. Venezuelci se snažili v posledních deseti minutách hlavně nedostat gól. Už se viděli v penaltovém rozstřelu. My jsme sice měli mezi tyčemi brankářskou extratřídu, ale penalty byly, jsou a budou loterie. A to jsme nechtěli se slabším soupeřem v rámci předvedené hry dopustit. Posledních 10 minut se zmobilizovala útočná řada a křídelní posty a začlo se tlačit na pomyslnou pilu, na rozhodující gól. Odměna se nakonec dostavila a to výstavní. Po dlouhém centru přes celé vápno se z levé strany z voleje parádně trefil Petr Neoral a zažehnul tak nebývalou reakci české lavičky. Všechno, co mělo červené dresy, vtrhlo na hřiště a Petra Neorala zasypala hora slavících hráčů. Ještěže mu jeho žebra vydržela. Potom, co nás rozhodčí vyhnali z trávníku , zbývalo do konce asi 8 minut. I když se to nemá říkat, my jsme věděli , že to při této konstelaci již nepustíme. Hráli jsme již vyloženě na držení balónu a na zodpovědné bránění a Venezuelci si už ani jedinou příležitost nevytvořili. Výhra 1:0 byla zasloužená a finále se slavilo dlouze do noci. Ještě jedna milá zpráva nám ozvláštnila pocit z vítězství. Našemu zraněnému hráči, výbornému levému záložníkovi Lukaši Trejtnarovi se těsně po půlnoci narodila holčička Sárinka, tak jsme ji hned jako správný nároďák adoptovali jako symbol našeho týmu. Snad nám ve finále přinese štěstí, každopádně gratulujeme Lukáši.

ZDRAVÍ ČEŠTÍ LVI…. SLEDUJTE NÁŠ PRAVIDELNÝ DENÍK Z TURNAJE V BRAZÍLII. DĚKUJEME, ČESKÉ FANYNKY A FANOUŠCI!!!

CZVEN