A je to tady, říkali jsme si v duchu. Po dnu volna stráveném doléčováním bolístek a šrámů ze základní skupiny nastal dlouho očekávaný den pravdy. Čtvrtfinálový zápas, který rozhodne o úspěchu nebo zklamání českého týmu. Ze skupiny C jsme dostali tým Ukrajiny, který se umístil těsně za domácí Brazílií. Již při úvodním ceremoniálu bylo vidět, jak je jejich výprava semknutá téměř až do rodinného klanu. Při úvodní řeči překládala mluvené slovo kapitána týmu do angličtiny ukrajinská “dievočka”- členka doprovodného týmu, ze které vyzařovala hrdost, patriotismus a síla. Její apel nakonec připomněl i tragické události, které se staly nedávno v souvislosti s ukrajinskou krvavou revolucí. Bylo vidět, že je to těžce zkoušená země, která se potřebuje nadechnout směrem k lepším zítřkům, tedy zde na turnaji k úspěchu. To vše nám ve výsledku dávalo obrovský vykřičník, že dnešní soupeř bude bolet.
Úvod utkání připadnul na 18:30 a zpívali se jak jinak než tradičně obě národní hymny. Jen při společném podávání rukou si někteří naši hráči všimli, že Ukrajinci se vůbec nedívali do tváří nás Čechů a jejich stisk ruky byl víc než vlažný. Už z tohoto momentu se dalo vyčíst, že podřídí vše heslu účel světí prostředky a půjdou za výhrou všemi dostupnými prostředky.
Začalo se v rychlém tempu, nebezpečná zejména byla jejich “devítka”, malý, ale bleskový hráč s vynikající technikou. Na tohoto štírka jsme nasadili osobně nejprve Vláďu Teplana a později Petra Neorala.
Po krátkém oťukávání se stala věc, o které se nám ani nesnilo. Láďa Šindelář proniknul po pravém křídle a pohotovou střelou k tyči způsobil explozi české radosti. Ani střídačka si neodpustila na chvíli vniknout na trávník a ukázat emoce. Ukrajinci nechápavě kroutili hlavou. Teď jsme mohli my zabezepečit pozice v zádu a čekat na to, co Ukrajinci vymyslí.
A vymysleli toho spoustu. Jejich kombinační hře nechyběla fotbalovost a výlety útočníka s číslem devět, mimochodem nejmenšího hráče na hřišti vzdáleně připomínali neodzbrojitelnost Messiho.
Ukrajina začala být nervózní a na hřišti se objevily první žluté karty. I napětí mezi lavičkami bylo znát a vzduchem prolétlo i několik peprných poznámek na adresu soupeřů. Čtvrtfinále nechtěl nikdo pustit z otěží. Ve třicáté minutě, do té doby jsme kombinovali převážně ve středu hřiště, přišla standartní situace v podobě rohového kopu a na ten si políčil náš uzdravený Honza Lukeš a míč se po jeho hlavičce vlnil v síti. Strašně jsme mu ten gól přáli a gólové křepčení nebralo konce. Ukrajina spadla na zem, hráči na sebe začínali pokřikovat, což vše hrálo do karet českému týmu. O přestávce jsme polykali vzduch, iontové nápoje a take euforii. Trenér Miloš Adamec nás uklidňoval, sázel na to , že Ukrajinci začnou být nervózní a tudíž vzniknou šance na brejky a eventuelní úniky.
Po přestávce však nastoupila Ukrajina ještě běhavější. Některé jejich sprinty snad ani nešlo měřit stopkami. Pro našeho vynikajícího gólmana, který nás podržel už v mnoha utkáních začla ta pravá šichta. Několikrát se musel natahovat k tyči svým tygřím skokem, minimálně dvě vyložené šance zlikvidoval tváří v tvář ukrajinskému zakončovateli. To si ještě výborně postavil tyče, kdy po ukrajinských střelách zazvonilo jednou břevno a jednou právě pravá tyč české branky. Ukrajinští hráči si na našem brankáři lámali zuby. A lavička trnula a počítala zbývající čas, jak nám ubývali síly. Tři minuty před koncem se Ukrajina dočkala zaslouženého snížení stavu na 2:1. Sice z jasného postavení mimo hru, ale neodmávaného si žlutomodří forwardi dvakrát předali míč, aby potom z bezprostřední blízkosti kličkou poprvé překonali naši oporu v bráně. Následující tři minuty a pak ještě další tři nastavení byly nekonečné. Na řadu přišli dlouhé nákopy jak z amerického fotbalu, hlavně pryč z našeho vápna. Několikrát jsme si ještě vybojovali faul na naše útočníky, to když takticky podrželi balón a hráli tak na nervové struny našich soupeřů. Závěrečný hvizd rozhodčího zaniknul v hurónské běsnění našich českých hrdinů. Jako jediný tým z předchozícho šampionátu postupují po druhé do semifinále, když ji půjde o medailové pozice. Ten pozápasový večer , to byl hromadný orgasmus 27 členů českého týmu a jejich fanouškovského doprovodu, který nám tu dělá dvanáctého hráče na hřišti.
Tak přece jen jdeme znovu dál….
ZDRAVÍ ČEŠTÍ LVI…. SLEDUJTE NÁŠ PRAVIDELNÝ DENÍK Z TURNAJE V BRAZÍLII. DĚKUJEME, ČESKÉ FANYNKY A FANOUŠCI!!!
